Kdo jsem a jaký je můj příběh?
Jako dítě jsem měla hodně často problémy s autoritami, neboť jsem vždy řekla něco „nevhodného“. Tehdy jsem si neuvědomovala, že vidím, cítím a vím věci v jejich pravé podstatě, a že ostatní je v pravdě nevidí, ať už kvůli výchově či jiným vlivům. Že nazývám věci, lidi a situace pravými jmény a že ostatní jsou tak „napraveni“ výchovou, že to již nedokážou. Brzy jsem se zařadila mezi „problémové“ a „drzé“ děti. Často jsem již od útlého dětství slýchala: „to se neříká“, „o tom se nemluví“, „nebuď drzá“, „mlč proboha, co to zase říkáš“, „buď už prosím ticho“ a podobně.
A tak jsem se snažila být zticha. Tím však narůstalo mé vnitřní napětí. Strach, že zase řeknu něco nevhodného. Z tohoto vnitřního napětí přišly výbuchy vzteku, zoufalství a pláč. Také mě často provázela myšlenka, že kdybych tady nebyla, všem by se ulevilo. Přestala bych ty „hodné lidi“ kolem sebe „trápit“. Žila jsem v domnění, že jsem tu špatně, ničemu nerozumím, ostatní to vědí lépe a já jsem hloupá. Jako bych byla z jiné planety.
Ve škole jsem mívala okno při zkoušení u tabule a při písemkách jsem nechápala, co se po mně chce. Přitom před nástupem do školy jsem uměla číst i počítat a neuvěřitelně jsem se do školy těšila. Těšila jsem se na to, co nového se tam naučím, co se dozvím zajímavého. Neustále jsem sledovala, jak se moji bratři učí, a prohlížela jsem si knížky. Bohužel jsem hned v první třídě narazila na paní učitelku, která musela dát své dítě do školy o rok později, protože nebylo ještě na školu dostatečně zralé. Moje pravdomluvnost a temperament tehdy tvrdě narazily.
Díky těmto zkušenostem se vše dále zhoršovalo, až to vyústilo v neschopnost se vyjádřit, anebo byla má mluva zbytečně drsná.
Začala jsem přehnaně sportovat a pracovat, abych upustila vnitřní tlak. Ale ten se stále navyšoval, protože jsem neřešila podstatu problému. Po porodu se přidala alergie a úzkosti všeho druhu a kolem třicátého roku docela úporná nespavost, kdy jsem byla schopná spát max. 4 hodiny, bez pocitu odpočinku. Také se přidaly problémy s přijímáním potravy a neustálý pocit nevolnosti či alergické astma. Byla jsem troska.
Po celou dobu jsem hledala řešení. Cítila jsem, že když nebudu hledat, můj život skončí. Četla jsem spoustu knížek a hledala řešení mých problémů. Od knížek typu „svůj život si tvoříme sami“, přes terapeutické knihy o různých psychických poruchách, až po esoterické knihy. O něco jsem se posunula, ale ne o mnoho. Začala jsem s meditacemi, kdy jsem se snažila dohledat ve svém podvědomí příčiny svých problémů a snažila se je pochopit a zpracovat. Používala jsem různé načtené metody. Postupně jsem si začínala uvědomovat, že některé věci se asi ostatním lidem běžně nedějí. A pomalu přicházelo uvědomění, že existuje něco „mezi nebem a zemí“, jak se říká.
Při svých výletech do podvědomí a vzpomínek jsem narazila na pár věcí, které určitě nebyly „normální“.
Asi od desátého roku života se mi začínaly dít zvláštní věci. Ty se ale nedaly v tu dobu moc uchopit a nešlo s nimi vědomě pracovat, usměrňovat je. To přišlo až později.
Bylo mi zhruba deset let. Seděla jsem u stolu a učila se do školy. Mamka mi přišla něco říct a já slyšela, jak mluví velmi pomalu, jako když pustíte zpomaleně film. Byla jsem fascinována. Jen jsem seděla a poslouchala. Cítila jsem, jako bych byla mimo čas a prostor. Jako bych byla ve svojí bublině a byla pouhý pozorovatel. V té době se tento fascinující zážitek několikrát opakoval. Jednou to bylo velmi zpomaleně a příště zase jako když se film mnohonásobně zrychlí. Byla to zábava. Vždy to přišlo nečekaně a trvalo to jen chvíli. Ale pamatuji si ten zážitek dodnes. Dnes už vím, o co šlo, k čemu jsem byla vedena a jak s tím pracovat.
V patnácti letech mi zase přišla jako zcela jasná informace, že zůstanu sama s dítětem, a že to nebude jednoduché. Už si nepamatuji, za jakých okolností ke mně tato informace přistála. Zkrátka jsem to najednou věděla. Do dneška si pamatuji ten obrovský smutek a tíhu, jež ke mně s touto informací přišla. V té době jsem neměla možnost si o těchto zážitcích s někým promluvit a taky jsem netušila, proč jsem tuto informaci dostala a jak s ní naložit.
Bylo mi patnáct, o manželství a dětech jsem v žádném případě neuvažovala. Nebyla jsem holčička, co vozí kočárek a stará se o panenky jako o dítě. Toto šlo mimo mě. Proto to bylo tak zraňující. Navíc se v té době ještě tradovalo, a do dnešní doby často bez rozlišování traduje, že si věci tímto myšlením přitahujeme. (Je potřeba rozlišovat mezi věděním o možných budoucích událostech, co se na vás hrnou – to jsou „věštecké“ schopnosti, a na druhé straně způsobem myšlení, kterým si věci přitahujeme / tvoříme si život – negativní a pozitivní myšlení, dvě zcela rozdílné věci.)
Vždy, když jsem věděla, že se blíží něco špatného, a když jsem se o tom náhodou někomu zmínila, bylo mi řečeno: „na to ani nemysli, přitahuješ si to do života…“ Časem jsem pochopila, že tyto informace dostávám dopředu, abych se připravila. Abych si odžila případný šok a smutek a abych mohla v dané situaci co nejlépe reagovat a neparalyzovaly mě emoce.
Poznání přišlo s postupem času. Do té doby mě dál mátl tehdejší ezo svět, který nedokázal podle mého správně vysvětlit to, co vnímám a cítím a co ke mně chodí za informace. Nedokázal mi dostatečně zodpovědět tíživé otázky, které mě trápily. Prostě odpovědi tehdejšího, a dokonce i mnohého dnešního ezo světa mi nedávají smysl. Vždy je tam něco tajemného, zastřeného a nedává to logický smysl. Prostě mi tehdy chyběly jasné a logické odpovědi.
Zase jsem to měla jinak než ostatní. A tak jsem četla různé knihy, chodila na přednášky, školení a mlčela jsem, že to tak trochu vnímám jinak, že mi to moc nedává smysl, že mi tam něco chybí a sledovala jsem svět kolem sebe.
Kolem dvacátého roku jsem vídala minulost černobíle, budoucnost barevně a mluvila se stromy a zvířaty. Žádné sáhodlouhé, hlubokomyslné řeči. Jen jako když se stavíte na návštěvu za kamarády. „Tak jak se máš, čarodějko? Už jsi tady dlouho nebyla. Víš, že ti návštěva u nás dělá dobře.“ a podobně… Vize (obrazy) jsem mívala i za bílého dne. Třeba v obchodě jsem se zasekla, chvilku byla mimo sebe a před očima mi proběhl film. Dokonce jsem se objednala na psychiatrii, zda jsem v pořádku. Doktor mi lakonicky odpověděl, že pokud rozliším skutečnost od toho, co vnímám, vidím a cítím, tak jsem v pohodě.
Řekla jsem si „budiž“. Já jsem v pohodě a ostatní jsou letadlo a snaží se přistát.
V té době mi kamarádka doporučila kurz Reiki. Šla jsem tam a doufala, že se dozvím, co se se mnou děje. A tak jsme se s kamarádkou přihlásili na 1. stupeň Reiki. Tam jsme se učily přikládáním rukou vkládat energii do těla, aby se regenerovalo. Krátce po absolvování kurzu jsme si s kamarádkou volaly a ona se mi přiznala, že jí strašně bolí zápěstí a nemůže s ním hýbat. A já na to: „položíme telefon, já něco zkusím a pak ti zavolám“. Tak jsme udělaly. Já si sedla, dala dlaně k sobě, představila jsem si její zápěstí a přála si, aby bylo zase zdravé. Ucítila jsem horkost v dlaních, vydržela jsem takto cca 15–20 minut. Pak jí volám, jestli něco cítila. A ona hlásí, že horko, a pak strašnou bolest, ale teď že je klid. Na druhý den mi potvrdila, že ruka je zcela v pořádku.
Po této zkušenosti jsem začala léčivou schopnost využívat na sobě i ostatních.
Setkání s mým dalším darem bylo, když jsem pracovala v kanceláři s kolegy techniky. Kolem mě samí muži. Jako správní chlapi se stále špičkovali, ale hlavně se jim často stávalo, že to přehnali a pohádali se. Já byla tehdy po ošklivém rozvodu a nedělalo mi toto špičkování vůbec dobře. Jakmile to přesáhlo moji únosnou mez a blížila se hádka, přestala jsem pracovat (psát do počítače – seděla jsem k nim zády), uvolnila se a soustředila se na kolegy. Cítila jsem, jak se energie rozlila po místnosti, kolegové se zklidnili a vše se v klidu vyřešilo, uklidnilo a situace se vyčistila. Moji uklidňující schopnost mi potvrdil kolega, který mi po návratu z mojí dovolené (14 dní) hned hlásil, že nemohu jezdit na dovolenou, protože se tam málem poprali, když jsem odjela.
Nepíšu tyto řádky, abych si stěžovala, nebo dávala světu najevo, jak jsem měla těžký život.
Píši je, aby ti, co jsou zmatení a na začátku své cesty věděli, že již dnes jsou nové možnosti, nové cesty a nové logické pohledy na svět a situace, jež nabízí jasné a srozumitelné odpovědi a logické návody, jak z toho ven. Jak ven ze závislostí na čemkoli, jak najít v životě více klidu a důvěry v samy sebe. Jak vytvářet kolem sebe síť lidí, kteří jsou pravdiví a otevření bez manipulací a podvodů.
Jak v sobě podporovat individualitu a soběstačnost, a přitom nevytvářet v druhých pocit, že když nemají to, co vy, jsou něčím méněcenným. Jak najít obohacení a krásu právě v tom, že jsme každý jiný a jedinečný.
Energie mého těla, se kterými pracuji.
Transformační – podporuje rychlé změny, rozbíjí stereotypy. Lži a podvody v těchto energiích neobstojí. Pracuje s časem a prostorem. Není jimi nijak limitována. Vše pravdivé v těchto energiích roste a sílí.
Ochranářská – chrání slabé, zklidňuje situace a vytváří pocit bezpečí. Pod ochranou těchto energií může bezpečně růst a rozvíjet se to, co je v pravdě a ohrožené.
Energie přírodní bytosti – rozumí zvířatům a krajině. Díky těmto energiím jsem schopná chápat zvířata, stromy a krajinu a vnímat, co se v prostoru a lidech děje. Vnímám jejich pocity a rozpoložení. Lidé s těmito energiemi to mají stejné – nejsem jediná na světě.
Energie strážců rovnováhy – jsou to energie bojovné. Když se ocitnete v nouzi, ale budete upřímní, tyto energie problémy odlehčí humorem, zklidní emoce a dají naději, že vše má pozitivní řešení a řešení taky najdou. Když se vám nebude chtít, budete líní a ještě k tomu lhát, mlžit a vymlouvat se, je to jako červený hadr na býka. V tu chvílí se mi zdvihne energie v těle a velmi rychle zjistíte, že tudy cesta nevede. Podle této mojí reakce velmi rychle zjistím, kdo mi lže a kdo ne.